pondělí 23. prosince 2019

Jak se bát víc na Slovensku než na Ukrajině


Poslední cesta roku 2019 vedla do ukrajinského přímořského města Oděsa. 

Když ostatním řeknete, že v prosinci jedete na Ukrajinu, nedočkáte se pochopení ani uchvácených výrazů. Přijdou otázky. Rodinní příslušníci se tradičně zeptají „S kým?” v očekávání, že už jsem si konečně někoho našla a plánujeme společnou dovolenou, ostatní vás spíš zahrnou dotazy „Proč?”. Obě skupiny se pak shodnou na jedné: „A není to nebezpečný?”. 

Před cestou

Jelikož jsme dvě studentky (já a moje spolubydlící), letíme s nízkonákladovou společností. Neochota připlácet s sebou vždy nese jisté nevýhody - kromě toho, že letíme z Bratislavy a v letadle máme málo místa na nohy, můžeme si vzít jenom jedno kabinové zavazadlo. 

Den před cestou se balením moc nestresuju a trávím večer v hospodě. Po čtvrtém pivu stres odchází, aby se mohl v pět ráno druhého dne zase objevit. „Sakra, kde je ta nabíječka a kam jsem dala pas?” panikařím, zatímco nesystematicky běhám po pokoji. Výhoda cestování s malým batohem má jednu výhodu: nemůžete si s sebou vzít skoro nic, takže balení trvá zhruba 10 minut. Zabaleno, odjíždíme!

Po příjezdu do Bratislavy zamíříme do nejbližší Ikey načerpat poslední chvíle typické československé atmosféry a vydáváme se přímo na letiště. Po nejhnusnějším kafi v životě a tradiční protidrogové kontrole už sedíme v letadle. O dvě hodiny později vystupujeme v cíli - ukrajinském městě Oděsa. 

Oděsa

Po ubytování se vydáváme poznat místní restaurace a bary. Pokud čekáte rozbořené domy s babičkami, které vaří boršč v kotlíku na ohni uprostřed místnosti, mýlíte se. Oděsa je hodně turistické město, takže tady v širokých ulicích najdete obchody Giorgio Armani, luxusní mercedesy a podniky, za které by se nemuselo stydět ani centrum Paříže. Zamíříme do baru s punčem a celý večer jen nasáváme (atmosféru Ukrajiny. Samozřejmě.)


Další den začínáme snídaní v místní kavárně. Poznáváme úžasný rys místních: neskutečný strach z anglicky mluvících lidí. Ano, Oděsa je sice turistická, ale většinu návštěvníků tvoří Rusové a obyvatelé okolních zemí. Pokud na někoho promluvíte anglicky, jeho rysy ve tváři se stáhnou a automaticky se stáváte nepřítelem. Ne, na východě hezké chování od obsluhy prostě nečekejte. Po objednání špatného jídla, jeho následném vrácení a rychlém odchodu jdeme prozkoumávat město.

Procházíme různými uličkami, které vypadají téměř totožně, až se dostaneme do místního parku lemovaného pobřežím. Mapy nám říkají, že jeho součástí má být i lunapark. Tam nesmíme chybět! Blížíme se k obřímu ruskému kolu, procházíme kolem autodromu a střelnice. Představujete si romantické pušky, kterými vystřelíte své milé růži? Tady jste na Ukrajině. Růži si sice vystřelit můžete, ale pouze v případě, že umíte se samopalem (doteď si nepřestávám vyčítat, že jsem si to nevyfotila).


Později procházíme místním trhem a uličkami, kde přímo na chodnících můžete koupit oškubané slepice v igelitových taškách. Večer pak začínáme svařákem. Oblíbeným způsobem podnikání je tady prodávat cokoliv z kufru auta. Po cestě k moři si tak můžete koupit výběrovou kávu, svařák nebo bubble tea přímo z dodávky. Večer pak zakončujeme ochutnávkou piv. V hospodě skoro nikdo není - až na skupinku šesti Čechů. Nadšeně se zdravíme a máme radost, že konečně někomu rozumíme. 


Celou dobu přemýšlím, jestli je Ukrajina vážně tak nebezpečná, jak se o ní v Čechách říká. Odpověď na tuto otázku se snažíme najít u místních v jednom baru. Zakecám se s jedním Ukrajincem, který se dme pýchou, že mi i přes to, že jsem z Česka, chutná jejich pivo. Když se ho ptám na bezpečnost, odpovídá, že jsou všechno pomluvy. Ukrajina je podle něj jedna z nejbezpečnějších zemí a tuto pověst získala jen kvůli východním oblastem. Tohle přesvědčení mi hned vyvrací kamarádka, která se mezitím vrátila z rozhovoru s jiným Ukrajincem. „Ty jo, Veru, ten chlap mi říkal, že jsme úplně blbý, že jsme jely samy na Ukrajinu, ještě dvě holky!”

Cesta zpátky

Po pár dnech našeho dobrodružství se vracíme zpátky na letiště. Pamatujete si, jak jsem psala o nevýhodách nízkonákladových leteckých společností? Při příchodu na letiště a podstoupení další velmi podrobné kontroly mých věcí zjišťujeme, že budeme mít zpoždění. 3 hodiny. To by možná nemusel být takový problém, kdybychom: 
  1. nebyly unavené z předešlé noci (zdravíme 9,5° pivo),
  2. neletěly z letiště, které postavili zhruba před měsícem, takže jediné vybavení jsou sedačky a dva automaty na kávu,
  3. nepotřebovaly stihnout navazující autobus z Bratislavy do Brna a pak do Prahy.

Jedinou možností se tak zdá být strávit noc v Bratislavě a jet prvním ranním vlakem v 5 ráno. No. Ne, že by se nám úplně chtělo. 

Když si už dobrých 15 minut stěžujeme, přijde za námi neznámý muž. Významně se na nás podívá a (česky) říká: „Holky, my máme v Bratislavě auto a jedeme do Prahy, nechcete hodit?” Po předchozí chvilce bezmoci nadšeně kýváme. Ano, je nám jedno, že to jsou dva starší chlapi, které jsme nikdy předtím neviděly. Je nám jedno, že jsme dvě mladý holky. Jsme prostě rády, že se dostaneme včas domů. 

Přistáváme, nasedáme do auta a jedeme. Cca 160 km/h. Za zhruba dvě a půl hodiny jsme v Praze. 

Cestou si přemítám v hlavě, jak zodpovědět ty zvídavé otázky, které jsem dostala před cestou.
„Proč tam jedete?” 
Prostě proto, že tohle v Praze nezažijete.
„Není to nebezpečný?” 
Určitě jsou na Ukrajině oblasti, kam bych nejela. Rozhodně to ale neznamená, že nesmíte jet nikam. Mnohem víc jsem se bála v tom autě cestou do Prahy!
„S kým jedeš?” - Ne, mami, kluka jsem si furt nenašla.

pondělí 20. února 2017

Planeta Peďák

Jsou lidi, kteří by nikdy nemohli učit. Pak jsou učitelé. A potom jsme tu my, odhodlaní studenti peďáku.

I přes to, že je učitel jedno z nejmíň doceněnejch povolání vůbec (nebo aspoň v ČR), rozhodlo se moje odvážný já přihlásit na peďák. Po vyslechnutí několika více i méně motivačních tezí od přátel a rodiny (od "A nechceš si to Verunko ještě rozmyslet? Je to moc těžká práce." přes "Víš, je tě na to tak nějak...škoda." až po "Ty vole tak to bych nemoh!") jsem si postavila hlavu a natruc si tu přihlášku podala dokonce na tři pedagogický fakulty. 

Po tom, co si mě několik univerzit přehazovalo jak horkej brambor, jsem se usadila na Karlovce v Praze a mám tak nějak potřebu popsat, jak to na takový planetě Peďák vypadá.

Planetu Peďák tvoří různý obory - třeba učitelství pro mateřský školy (kde jsou ty časy, kdy stačilo, aby učitelky v MŠ uměly hezky číst pohádky), učitelství pro základky a taky něco, co si říká Specializace v pedagogice. Poslední z kontinentů obývám i já a to v oboru čeština a základy společenských věd (občanka by asi bylo kratší, ale vždycky se mi z nějakýho důvodu vybaví sexuální výchova a tu já rozhodně učit nebudu - nebo aspoň ne děti). V překladu to znamená, že jestli to dodělám, budu učit tyhle předměty puberťáky na střední.



Mohlo by se zdát, že je planeta Peďák součástí planety Země. To by ale nebylo úplně přesný označení. Peďák se totiž v mnoha aspektech obyvatelům Země vymyká. 

Sluníčkáři kam se podíváš

Pokud se cítíte jako součást tzv. pražské kavárny nebo minimálně nemáte problém s lidma, kteří se postavili na Slavíku proti Ortelu, určitě byste sem měli zkusit přijímačky. Nevím, jestli to je pokřivenejma mozkama budoucích učitelů těch "roztomilejch rošťáčků", ale naše škola je tak nějak rozzářená. Při procházce chodbou narazíte třeba na fotky usmívajících se pedagogů, kteří ochotně pózují s ještě rozzářenějšími studenty, o Vánocích nebyl výjimkou obří strom s vlastnoručně vyrobenými ozdobami a dokonce tady někdo vytvořil i nástěnku, kam mohli studenti připíchnout lístečky s přáním, který věnujou fakultě. Z tý se ale nakonec stala moderní zeď nářků s přáníčky typu "Fakulto, moc ti přeju, abys tak přísně nehodnotila plavání pro učitele 1. stupně" nebo "Pořiď si mikrovlnku, školo." se svéráznou anonymní odpovědí "Ta už tady dávno je, debile."

Co mě ale zaujalo nejvíc byl žlutej odpadkovej koš, kterej se koncem října objevil na chodbě v prvním patře. Nebylo by na něm nic divnýho, kdybych pak nezjistila, že koš disponuje očima a pusou, resp. zubama a dokonce i jménem - Bedřich. Dobře, na tohle umění si asi nezvyknu, ale nevadí, říkám si. Pak ale můj zrak zabloudí výš. Nad Bedřichovým svítivě žlutým víkem visí návod k použití, kterej navádí studenty, aby napsali svůj problémek na papírek, zmačkali ho a nechali ho Bedřichem spapat. Tohle už nezvládám. Otáčím se, obloukem překračuju Schod štěstí (jo, to tam taky máme, je z barevný izolepy) a odcházím dveřma, který jsou lemovaný slovama Hymny studenta (rovněž umělecky vyskládána z izolepových písmen). Ještě že ty dveře jsou aspoň z normálního dřeva. Doufám.

Jelikož se to tady kreativci jen hemží, očekávám, že se brzo dočkáme recyklační nádoby Bedřišky nebo že se fotky začnou tisknout na barevný krepáky. Aby to bylo veselejší. Dám pak vědět...


úterý 20. prosince 2016

Typy lidí na koleji

Zkouškový se blíží a tak je správnej čas pro trochu prokrastinace. Člověk se rovzpomene na to, že už dlouho nerybařil, nevěnoval se genderový problematice nebo nepsal na blog. Takže je to tady (ten blog).

Protože mám už pár měsíců tu čest bydlet na vysokoškolský koleji a poznávat tak místní zvyky, tradice a obyvatele, rozhodla jsem se popsat pár typů lidí, kteří se tady obvykle vyskytujou. 

Kuchař

Jelikož mi osud nadělil kolej se sdílenou kuchyní, potkávám se se spoustou receptů a inspirativních alchymistů denodenně. Kuchař je typ člověka, kterýho zaručeně potkáte v kuchyni každej den - a to i několikrát. Paradoxně je to většinou kluk, což boří všechny dosud potvrzovaný mýty o tom, že typickej chlap nikdy neviděl jinou část kuchyně než lednici. Kuchař se ale od ostatních neliší jenom časem stráveným vařením, nýbrž i použitím surovin. Zatímco já se svým studentským rozpočtem zařazuju do jídelníčku většinou rýži s kukuřicí (recept: uvařte rejži a přimíchejte kukuřici), kuchař rád předvádí svoji gastronomickou fantazii. Menu doplňuje o vejce a někdy dokonce i o MASO. Svoji kuchařskou show občas završí ukuchtěním vaflí, na který si přinese vlastní VAFLOVAČ (pro vysvětlení: já jsem ráda, že mám vůbec talíř a jeden příbor). 

Hudebník 

Jo, na vejšce se studuje i hudba. A hudebníci musej taky někde bydlet, i když to někdy vypadá, že 24 hodin denně vyhrávaj někde po ulicích a žebraj na bezdomovcích jejich poslední drobáky na krabičák. Pokud se vám někdy poštěstí projít pár pater koleje, můžete ze všech zaslechnutejch instrumentalistů složit symfoňák. Zajímavostí na hudebníkovi je, že nikdy nehraje na tichej nástroj. Xylofon nebo kastaněty? O tom si můžeme nechat jenom zdát. Kolejní chodby zdobí zvuk saxofonů, trubek a houslí a občas jde zaslechnout i opilecký "hraní na kytaru", který je sice hrozný, ale za to hlasitý. K jejich vlastnímu štěstí hudebníci trénujou ve svejch pokojích, proto za běžnýho provozu nevíte, kdo z kolemjdoucích to minulou noc do tří do rána ladil ty posraný housle.

Milovník hlasitý hudby

Možná by si ho někdo mohl splíst s hudebníkem, realita je ale jiná. Hudebník má totiž většinou hudební sluch. A ten milovník hudby ROZHODNĚ postrádá. Jeho výhodou je, že hudbu neprodukuje (to by asi podlehl vlivu tvrdý výchovy kolejbáb a kolejdědků), ale jenom poslouchá. Bohužel, jeho hudební vkus se nikdy nepotkává s vkusem ostatních. Kombinace ruskýho techna, skupiny Scooter a křičení jedinejch slov v "písni" společně s refrénem dělá z milovníků hlasitý hudby jednu z nejmíň oblíbenejch společenskejch skupin.

(Už je to moc dlouhý? Pokračujeme!)

Nerdi

Nerdů bejvá na koleji hodně a proto se tady tohle slovo nepoužívá v jednotnym čísle. Nerdi se i přes svoji zdánlivou asociálnost rádi družej, aby dělali divný věci (notak, ne tak divný věci, vždyť jsou to nerdi). Jejich oblíbenou činností je sejít se přesně v 18:00 v televizní místnosti, kde se posadí do pravidelnejch úhlů a rozvinou po stole zábavu týdne - nějakou nerdí deskovou hru, kterou hrajou na pokračování. Baví se u toho tak moc, že jim málem praskaj čočky i na těch nejtlustších brejlích. Výhodou je, že nevydávaj žádnej hluk a tak jsou tady na rozdíl od hudebních typů docela oblíbený.



Sluníčka

Sluníčka bejvaj většinou holky, jejichž inteligence nedosahuje závratnejch výšin. K vlastní smůle je potkáváte asi úplně nejčastěji ze všech. Sluníčka maj poctivě natrénovanej americkej úsměv a jsou až nechutně kamarádský. Když je někde potkáte, málem vám odvykládaj celou svoji životní story a nezapomenou přihodit pár otázeček i pro vás. Po prvním rozhovoru máte pocit, že vás sluníčko už bere jako nejlepšího kamaráda. U vás se ale stejnej pocit nikdy nedostaví. Sluníčka jsou ale potřebný zboží - když vám zrovna dojde mlíko nebo sůl, stačí jenom mile pozdravit a už vám ochotně jede s fénem a krumpáčem pár kilo chloridu odpařit k moři. 

Náhodný lidi

Náhodný lidi jsou prostě ti, který jste nikdy na koleji neviděli a pravděpodobně je už ani nikdy neuvidíte. Vypadaj trošku divně - jsou nadšený z čistejch sprch (kdyby tak věděli...) a maj pocit, že když si budou na chodbě s někým volat o svym milostnym životě, tak je nikdo neuslyší. Kvůli úplnýmu nezájmu ze strany kolejbáb a kolejdědků o to, kdo na kolej přijde, se sem občas navalí slušná sorta pochybnejch existencí, který k sobě naštěstí během pár minut přiberou místní kolejňáky a jdou společně někam lejt. Náhodný lidi sem ale vnášej rovnováhu z vnějšího světa, takže je nutno je úplně nezatracovat.

memes

Další typy snad brzo! Nebo až se mi bude chtít.




úterý 12. dubna 2016

Špatný konce knížek

Jestli mě něco fakt štve, jsou to špatný konce. Nebudeme se pouštět do úvah o životě - mohla bych z toho chytit depresi a skočit ze skály/zapíchnout se dýkou/zamilovat se do záporáka. Zůstaňme u špatných konců knih. Nemyslím špatný ve smyslu úmrtí hlavní postavy nebo vyplavení celý vesnice. Špatný, jakože trapný. 
Maturitní ročník vás donutí číst tak 7x víc knížek měsíčně, než byste normálně přečetli (pěknej pokus, maturito, ale vyvoláváš ve mně spíš divný úvahy než nějakej pocit vzdělání). Máte tak krásnou možnost číst různá literární díla hezky za sebou a pěkně výživně je zkritizovat. 

POZOR, ASI PŘIJDE SPOILER

Při mojí smůle se mi podařilo číst nejdřív Petra a Lucii a hned potom Romea, Julii a tmu. 
Petr a Lucie je taková ušlechtilá nuda. Zamilujou se, pak chvilku brečej, protože Péťa půjde do války, Lucka pak navrhne, že se stavěj do kostela a když tam vkročej....spadne na ně sloup. Všichni mrtví, šmitec. Dobrý. Všichni spokojený (až na hlavní postavy tý knihy, ale těm už je to vlastně jedno). Čtenář jásá, protože to bylo dramatický, a i když se nedostali ani na třetí metu, je to celkem uspokojivej příběh s fakt dobrym koncem. 

Na druhou stranu Romeo, Julie a tma je fakt hustá novela, spoustu akce, skvělej jazyk, napětí, všechno zasazený do časů druhý světový (což není vždycky tak dobrý, ale tady jo). Hlavní postava Pavel se zamiluje do židovky Ester, kterou u sebe nechá natajno bydlet. Jenže Ester pak začnou honit, ona už to nevydrží a vyběhne na ulici, kde je jasný, že jí zastřelej. 

A tady nastává chvilka na fakt hustej konec - Ester dramaticky porazí Pavel na zem a nechá se zastřelit místo ní/Ester se zvládne schovat, ale Pavel si myslí, že umřela a zabije se/Ester to nedá a místo vyběhnutí na ulici se oběsí na žvejkačce, kterou kdysi žvejkal Pavel/...
Já nevím, cokoliv. Ale ne, že jí fakt zastřelej a Pavel si řekne, že v pohodě a bude dál žít. 

KONEC SPOILERU

Tohle mě fakt nebaví. Nevím, jestli jsem zdegenerovaná debilníma americkejma filmama nebo jestli mám jenom vysoký nároky. Každopádně mě mrzí, když tak dobrej kus skončí skoro jako fotoromán v bravíčku.