Jak se bát víc na Slovensku než na Ukrajině

Poslední cesta roku 2019 vedla do ukrajinského přímořského města Oděsa. 

Když ostatním řeknete, že v prosinci jedete na Ukrajinu, nedočkáte se pochopení ani uchvácených výrazů. Přijdou otázky. Rodinní příslušníci se tradičně zeptají „S kým?” v očekávání, že už jsem si konečně někoho našla a plánujeme společnou dovolenou, ostatní vás spíš zahrnou dotazy „Proč?”. Obě skupiny se pak shodnou na jedné: „A není to nebezpečný?”. 

Před cestou

Jelikož jsme dvě studentky (já a moje spolubydlící), letíme s nízkonákladovou společností. Neochota připlácet s sebou vždy nese jisté nevýhody - kromě toho, že letíme z Bratislavy a v letadle máme málo místa na nohy, můžeme si vzít jenom jedno kabinové zavazadlo. 

Den před cestou se balením moc nestresuju a trávím večer v hospodě. Po čtvrtém pivu stres odchází, aby se mohl v pět ráno druhého dne zase objevit. „Sakra, kde je ta nabíječka a kam jsem dala pas?” panikařím, zatímco nesystematicky běhám po pokoji. Výhoda cestování s malým batohem má jednu výhodu: nemůžete si s sebou vzít skoro nic, takže balení trvá zhruba 10 minut. Zabaleno, odjíždíme!

Po příjezdu do Bratislavy zamíříme do nejbližší Ikey načerpat poslední chvíle typické československé atmosféry a vydáváme se přímo na letiště. Po nejhnusnějším kafi v životě a tradiční protidrogové kontrole už sedíme v letadle. O dvě hodiny později vystupujeme v cíli - ukrajinském městě Oděsa. 

Oděsa

Po ubytování se vydáváme poznat místní restaurace a bary. Pokud čekáte rozbořené domy s babičkami, které vaří boršč v kotlíku na ohni uprostřed místnosti, mýlíte se. Oděsa je hodně turistické město, takže tady v širokých ulicích najdete obchody Giorgio Armani, luxusní mercedesy a podniky, za které by se nemuselo stydět ani centrum Paříže. Zamíříme do baru s punčem a celý večer jen nasáváme (atmosféru Ukrajiny. Samozřejmě.)

Další den začínáme snídaní v místní kavárně. Poznáváme úžasný rys místních: neskutečný strach z anglicky mluvících lidí. Ano, Oděsa je sice turistická, ale většinu návštěvníků tvoří Rusové a obyvatelé okolních zemí. Pokud na někoho promluvíte anglicky, jeho rysy ve tváři se stáhnou a automaticky se stáváte nepřítelem. Ne, na východě hezké chování od obsluhy prostě nečekejte. Po objednání špatného jídla, jeho následném vrácení a rychlém odchodu jdeme prozkoumávat město.

Procházíme různými uličkami, které vypadají téměř totožně, až se dostaneme do místního parku lemovaného pobřežím. Mapy nám říkají, že jeho součástí má být i lunapark. Tam nesmíme chybět! Blížíme se k obřímu ruskému kolu, procházíme kolem autodromu a střelnice. Představujete si romantické pušky, kterými vystřelíte své milé růži? Tady jste na Ukrajině. Růži si sice vystřelit můžete, ale pouze v případě, že umíte se samopalem (doteď si nepřestávám vyčítat, že jsem si to nevyfotila).

Později procházíme místním trhem a uličkami, kde přímo na chodnících můžete koupit oškubané slepice v igelitových taškách. Večer pak začínáme svařákem. Oblíbeným způsobem podnikání je tady prodávat cokoliv z kufru auta. Po cestě k moři si tak můžete koupit výběrovou kávu, svařák nebo bubble tea přímo z dodávky. Večer pak zakončujeme ochutnávkou piv. V hospodě skoro nikdo není - až na skupinku šesti Čechů. Nadšeně se zdravíme a máme radost, že konečně někomu rozumíme. 

Celou dobu přemýšlím, jestli je Ukrajina vážně tak nebezpečná, jak se o ní v Čechách říká. Odpověď na tuto otázku se snažíme najít u místních v jednom baru. Zakecám se s jedním Ukrajincem, který se dme pýchou, že mi i přes to, že jsem z Česka, chutná jejich pivo. Když se ho ptám na bezpečnost, odpovídá, že jsou všechno pomluvy. Ukrajina je podle něj jedna z nejbezpečnějších zemí a tuto pověst získala jen kvůli východním oblastem. Tohle přesvědčení mi hned vyvrací kamarádka, která se mezitím vrátila z rozhovoru s jiným Ukrajincem. „Ty jo, Veru, ten chlap mi říkal, že jsme úplně blbý, že jsme jely samy na Ukrajinu, ještě dvě holky!”

Cesta zpátky

Po pár dnech našeho dobrodružství se vracíme zpátky na letiště. Pamatujete si, jak jsem psala o nevýhodách nízkonákladových leteckých společností? Při příchodu na letiště a podstoupení další velmi podrobné kontroly mých věcí zjišťujeme, že budeme mít zpoždění. 3 hodiny. To by možná nemusel být takový problém, kdybychom: 

1. nebyly unavené z předešlé noci (zdravíme 9,5° pivo),
2. neletěly z letiště, které postavili zhruba před měsícem, takže jediné vybavení jsou sedačky a dva automaty na kávu,
3. nepotřebovaly stihnout navazující autobus z Bratislavy do Brna a pak do Prahy.

Jedinou možností se tak zdá být strávit noc v Bratislavě a jet prvním ranním vlakem v 5 ráno. No. Ne, že by se nám úplně chtělo. 

Když si už dobrých 15 minut stěžujeme, přijde za námi neznámý muž. Významně se na nás podívá a (česky) říká: „Holky, my máme v Bratislavě auto a jedeme do Prahy, nechcete hodit?” Po předchozí chvilce bezmoci nadšeně kýváme. Ano, je nám jedno, že to jsou dva starší chlapi, které jsme nikdy předtím neviděly. Je nám jedno, že jsme dvě mladý holky. Jsme prostě rády, že se dostaneme včas domů. 

Přistáváme, nasedáme do auta a jedeme. Cca 160 km/h. Za zhruba dvě a půl hodiny jsme v Praze. 

Cestou si přemítám v hlavě, jak zodpovědět ty zvídavé otázky, které jsem dostala před cestou.

„Proč tam jedete?” 

Prostě proto, že tohle v Praze nezažijete.

„Není to nebezpečný?” 

Určitě jsou na Ukrajině oblasti, kam bych nejela. Rozhodně to ale neznamená, že nesmíte jet nikam. Mnohem víc jsem se bála v tom autě cestou do Prahy!

„S kým jedeš?” - Ne, mami, kluka jsem si furt nenašla.